Velikonoce 2024: Missa vespertina. Kázání při mši na památku Večeře Páně
Kázání biskupa Mons. Stanislava Přibyla při mši na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek 28. března 2024 v 18 hodin v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích.
Je to z lásky
Milé sestry, milí bratři,
touto mší svatou začínáme prožívat tři nejposvátnější dny liturgického roku, kdy si s velkou vděčností připomínáme utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tyto události jsou z teologického hlediska nazývány mysterium paschale – velikonoční tajemství, z něhož čerpá svou sílu jak liturgie, tak také náš duchovní život. Všimněme si dobře, že liturgické texty Kristovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání nikdy neoddělují, ale vždy se mluví o všech těchto vrcholných událostech Ježíšova života vcelku. Historicky je totiž sice oddělit můžeme, avšak z hlediska víry to nedává smysl. Kdyby vstal z mrtvých Ježíš, který by nikdy nezemřel, pak by to bylo z Boží strany jen gesto, v horším případě kouzlo. Kdyby zemřel, ale nevstal z mrtvých, marná by byla naše víra, jak píše apoštol Pavel (srov. 1 Kor 15,14), protože k tomu bychom Krista nepotřebovali, zemřít přece umíme sami. A Kdyby snad zemřel a vstal z mrtvých, ale netrpěl, pak by se jeho smrt a zmrtvýchvstání netýkalo našeho života, protože on trpěl a zemřel za nás a za naše hříchy.
K tomuto velikonočnímu tajemství se od čtvrtého století v souvislosti s narůstajícím poutním ruchem na posvátná místa ve Svaté zemi postupně přidávají připomínky na události, které jsou popisovány v evangeliu, takže si už připomínáme nejen to, co se stalo, ale také jak se to stalo. A zde se jako v zrcadle nebo na vodní hladině odrážejí jednotlivé lidské charaktery. Jsou zde, pravda, i postavy s hrdinskými nebo alespoň odvážnými postoji, většinou je to ale přehlídka lidské zbabělosti, zrady, proradnosti, hněvu, nenávisti, a pokud vůbec víry, tak jen velmi malé.
Dnešní večer si připomínáme, že Ježíš, dříve, než za nás trpěl, zanechal nám několik zásadních odkazů. Odkazů tak silných, že je nazýváme novým zákonem nebo v některých jazycích novým testamentem.
Je to ustanovení svátosti eucharistie jako svátosti zpřítomnění Kristovy oběti a jeho trvalé přítomnosti mezi námi. Celé generace teologů si lámaly hlavu, jak je to možné, že on je tu s námi opravdu a zcela, když se to celé stalo téměř před dvěma tisíci lety, ale odpověď je vlastně jednoduchá: je to z lásky. A když někdo miluje a je současně všemohoucí, pak se mohou dít i takovéto zázraky. Zázrak eucharistie jako spásonosného dění i jako Kristovy přítomnosti mezi námi máme v každém kostele doslova pod nosem. Ale náš postoj k eucharistii je spíše podobný postoji onoho sedláka z Ježíšova podobenství, který si místo pozvání na svatbu musel vyzkoušet nový volský potah (srv. Lk 14,19). Kéž by nás Kristova láska přitáhla k němu a vzbudila v nás touhu mu tuto lásku oplácet – jak životem, který vede ke spáse, tak přítomností v jeho blízkosti.
Dalším ustanovením je jeho věta: To konejte na mou památku. Nejenže Kristus zůstává mezi námi, ale současně svou přítomnost zajišťuje výbavou učedníků, aby mohli tuto jedinečnou událost spásy stále znovu a znovu, prakticky denně, stahovat z historie do současnosti. Díky kněžské službě, jejímž vrcholem je služba svátosti Eucharistie, je on s námi a my s ním. Svěřil tuto službu do rukou člověku se vším rizikem, které se k tomu váže: zevšednění, bezmyšlenkovitost, zneužití k vlastnímu prospěchu nebo prostě neochota sloužit. To jsou skutečné klíče od nebeského království, které svěřil apoštolům a vzkládáním jejich rukou a rukou jejich nástupců dále kněžím. My kněží jsme si už dnes své závazky, ale i nesmírné vyvolení zpečetěné pomazáním, připomenuli při dopolední Misse chrismatis. Důvod tohoto ustanovení? Z lásky!
Třetí památka, která sice nepatří mezi sedm svátostí, ale je naprosto ve stejném duchu, je Ježíšova služba lásky. Myje svým učedníkům nohy, dělá pro ně práci, která příslušela otrokům anebo alespoň služebníkům. Dělá to jako pedagog: nejprve vykoná, co měl v úmyslu, a pak vysvětluje: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ (Jan 13,12-15) Jeho slova o lásce k Bohu a bližnímu, tak jak je formuluje ve svém přikázání lásky: Miluj Boha nade vše a bližního jako sám sebe (srov. Mk 12,29-31), najednou dostávají úplně jinou závažnost. Už to není jen hluboce moudrý výrok, ale výrok, který lze žít a který je třeba žít. A je jakousi poslední lekcí před tím, než Ježíš vykoná největší čin lásky, kdy položí život za nás, za své přátele (Jan 15,13-15). Důvod tohoto činu je nasnadě. Z lásky!
V jedné vánoční písni, kterou mám moc rád, se zpívá: Láskou za lásku Pánu odpovíme. Kéž je naše přítomnost na letošních liturgických obřadech Velikonočního tridua, ale i celý náš křesťanský život projevem této odpovědi naší lásky na lásku Ježíšovu.
+ Stanislav Přibyl, biskup litoměřický
Text promluvy ke stažení
Fotogalerie - Missa vespertina
Foto: Dominik Faustus