Maria krásná svou věrností Božímu obrazu

Milí přátelé,

jsem rád, že dnes můžeme slavit velký den pro toto poutní místo. Přesně před třemi sty lety byl tento kostel – tehdy ještě nedostavěný – vysvěcen.

Velký kostel se stal domovem pro malou sošku Panny Marie, která je zde vzývána jako Mater formosa. Slovo formosus znamená krásný, ale toto vyjádření není jen prostým konstatováním, má svou emoci, své zabarvení a charakteristiku. Slovo formosus nebo formosa znamená krásu v její vnější podobě, která ovšem vyzařuje jakoby zevnitř. V případě Panny Marie Hejnické neznamená jen krásu malé milostné sošky, ale krásu té, která je zobrazována. Slovo formosa se používá v Písni písní, kdy je takto označována milá, o níž Šalomoun rozjímá. Ta tajemná krásná milenka z Písně písní může být vysvětlována jako lid Izraele, který je pro Hospodina krásný, protože je vyvolený, bývá k ní přirovnávána duše člověka, může jí být a je jí po většinu dějin církve zobrazena Panna Maria, jejíž vnější krása, často zobrazovaná jako ideál krásy ve své době, je odrazem nebo spíše vyzařováním Mariina nitra. Toto nitro Matky Boží je krásné samo o sobě, protože ona byla ženou čistého srdce a upřímné touhy být služebnicí Páně. Je ale také krásné proto, že toto nitro v sobě neslo samu Krásu, našeho Pána Ježíše Krista.

V čem spočívá ona krása? Je mnoho definicí krásy. Já bych se přidržel té, která říká, že krása je podoba božského. Takovou zkušenost máme i my všichni. Když se podíváme na krajinu, kterou nepoznamenala lidská ruka a na krajinu, která byla lidskou rukou vytvořena – u nás například při rekultivaci po důlních činnostech –, vidíme, že přirozená krása, tedy krása Božího stvoření je mnohem půvabnější a harmoničtější než krása, kterou s takovou námahou stvořil člověk. U člověka je to potom ještě krása osobnosti, krása duše, cosi, co z něj vyzařuje. A krásný člověk podle Božích měřítek je člověk, který ze svého nitra vyzařuje podobu Boží, tedy člověk, který je plně obrazem Božím. A to můžeme říci pouze o dvou lidských bytostech. První z nich je pravý člověk a pravý Bůh, Ježíš Kristus, o němž Písmo říká, že je „věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo“ (Kol 1,15), a potom Panna Maria, která – protože je Kristovou Matkou, ale také proto, že je pokornou služebnicí Páně, – má v sobě ten obraz Boží, který my hříšníci více či méně máme v sobě spíše v podobě karikatury a jehož krásu nám vrací až odpuštění ze strany Boží.

Matka a Dítě žijí ve vztahu, a takové zobrazení nazýváme Madona. Maria je vždy s Ježíšem, takže může platit to, co je definicí pravé mariánské úcty: Per Mariam ad Jesum, tedy skrze Marii k Ježíši. Jsou zobrazení Panny Marie, která drží Ježíše na rukou, které sedí na klíně, která na něj ukazuje, která se na něj dívá, která se naopak dívá na nás. Směr pohledu a postavení těla ukazuje na podoby tohoto vztahu. Maria s Ježíšem je zobrazením Matky, která o svého Syna pečuje, chrání jej, vytváří mu domov, je mu nejblíže, vychovává ho, slouží mu. Ale Maria je také tou, která nám byla tímtéž Ježíšem dána za Matku. A proto nám ho ukazuje, představuje, interpretuje, nabádá k poslušnosti. Především jej však neopouští a zůstává mu nablízku, ať se jedná o chvíle radostné či bolestné.

Pamatuji si na jedno kázání kardinála Joachima Meisnera blahé paměti, který měl i toto místo velmi rád. Postoje Panny Marie charakterizoval čtyřmi latinskými slovy: Fiat, Magnificat, Stabat a Conservabit. První je Fiat, kdy se Maria dává do služby Bohu a říká, „ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Radost z toho, že svatý Bůh je věrný, že na ni shlédl tak, že jí budou blahoslavit všechna pokolení, je vyjádřena slovem Magnificat. Pod křížem bylo mnoho hluku, nadávek, planých slov a nářků. To nejsou postoje Marie. Ona pod křížem svého Syna Stabat – stála. Nic neříkala, tiše trpěla. Byla mu tak blízko, že například Jan z Jenštejna (1349–1400) říká o Marii, že byla concrucifixa a consepulta – spoluukřižovaná a spolupohřbená. Věděla, že bolest v sobě skrývá hlubší tajemství, tajemství, které Maria pravděpodobně pochopila již dříve, protože Conservabit – všechno, co s Ježíšem zažila a co od něj slyšela – uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom.

Všechny tyto čtyři postoje jsou nesmírně důležité a měli bychom o ně usilovat i my. Proto je dobré:

Dokázat se dát Pánu do služby. To znamená, nechat si sáhnout na život, na své plány, vydat se úplně jinou cestou, než jsme si představovali. Není to cesta rezignace, ale cesta podniknutá s vědomím, že našich pět chlebů a dvě ryby jsou tím, co může Pán proměnit v nasycení nekonečného zástupu (srov. Mt 14,17-21). Co bychom věděli o nějaké Marii z Nazareta, kdyby nevyslovila ono Fiat? Nic. Takto se ona stala služebnicí Páně a současně Matkou celého lidského pokolení.

Dokázat chválit Pána a radovat se s radujícími. V dnešní době, která je často kyselá jak šťovík, protože vidíme zpravidla jenom nedostatky a to krásné přehlížíme jako samozřejmé, jsme pokolení nešťastných a otrávených. Ano, mnozí k tomu mají opravdu důvod. Ale pokud se na život nebudeme dívat s nadějí a usilovat o radost, nepomůžeme ani sobě ani druhým. Vždycky je tu příležitost zahlédnout krásu Boží velikosti, lásky, věrnosti a milosrdenství. I dnes Hospodin „mocné sesazuje z trůnu a povyšuje ponížené“ (Lk 1,52), i dnes platí, že „hladové sytí dobrými věcmi a bohaté propouští s prázdnou“ (Lk 1,53), i dnes platí, že „činí veliké věci a jeho jméno je svaté“ (srov. Lk 1,49). Především však platí to, co „slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům na věky“ (Lk 1,55). Co to je? Abrahámovi slíbil, že jeho potomstvo bude „jako hvězdy na nebi, jako písek na mořském břehu“ (Gn 22,17), jeho potomkům slíbil, že přijde ten, který se sice narodí jako dítě, ale jehož jméno bude „mocný Bůh, velký rádce a kníže pokoje“ (Iz 9,5). Všimněme si někdy, jak tato slova zhudebnil ve svém oratoriu Mesiáš Georg Friedrich Händel. On pochopil a vyjádřil hudbou, že člověk je v rukou dítěte, které má ovšem vládu na svém rameni. A to je dítě, které nosila nejprve pod srdcem a pak na rukou jeho krásná Matka, Panna Maria. Toto Dítě je příslibem naděje, že Bůh má moc odpustit člověku jeho viny a poskytnout mu své přátelství, protože „pamatuje na své milosrdenství a ujímá se svých služebníků“ (srov. Lk 1,54). A my křesťané jsme a máme být – a to zvláště v tomto Svatém roce – příjemci a nositeli této naděje.

Dokázat být nablízku trpícím a plakat s plačícími. Dnešní člověk – a čest výjimkám – se rád dívá na utrpení, ale pouze za objektivem kamery nebo monitorem televizoru či počítače. Není to nic nového. Co si jinak myslet o krutých zábavách Římanů, kde bojovali lidé se šelmami, krev tekla proudem a diváci ryčeli vzrušením? Ale dokázat se podívat na ránu druhého člověka, neutéct před trpícím a umírajícím, zůstat mlčet tam, kde slova už nedávají žádný smysl, to je něco, co je velmi vzácné, a co bylo vzácné asi vždycky. Co se muselo pod křížem odehrávat v Mariině nitru? Ona nebyla stoicky klidná. Byla dolorosa a lacrimosa (sekvence Stabat Mater), tedy plná bolesti a plačící, ale neztratila naději, protože věřila tomu, že Bůh je věrný. Ano, někdy přijdeme o všechno, a zůstává jen víra. Mnozí nám v takové chvíli mohou říkat, že jsme bláhoví a naivní, ale stát a neutéct je projevem největší síly, která pramení z nitra člověka, který žije s Bohem. Dnes, tak jako v jiných dobách, ale dnes zvláště, protože to „dnes“ žijeme my, je potřeba takovéto vnitřní síly a odvahy, protože je třeba neopustit Krista trpícího v našich bratřích a sestrách. Na mnoha místech na zemi se válčí. To, co můžeme udělat, je stát nablízku a neutéct. Neutéct, když už trvá dlouho, když to unavuje, když už to není in.

Dokázat naslouchat a uchovávat. Jsme lidmi rychlých soudů. Často se stává, že rychleji mluvíme než myslíme. Potřebujeme najít viníka, vysvětlit všechny jevy, pochopit chování druhého člověka. Ale stáváme se tak moudřejšími? Rozhodnutí jít za Pánem jako jeho služebníci předpokládá dobré poznání Božích úmyslů s námi. A ty jsou vždy zahaleny tajemstvím. Bůh si s námi nehraje na schovávanou, ale dává se nám poznat postupně, tak, abychom to byli schopni pochopit a přijmout. Nestáváme se lepšími nějakou náhlou změnou, ale postupným růstem. Naší cestou není revoluce, ale obrácení. Kdo se celý život cítí být v Boží škole, kdo má radost z toho, že může naslouchat a poznávat postupně Boží úmysl s člověkem, s konkrétním člověkem, se mnou, podobá se Marii, která to, co prožívala, „uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Možná uchováváme, ale rozvažujeme? Nemyslím jen tak lidsky přemýšlet, ale hledat v tom, co prožíváme, červenou niť Boží přítomnosti a doprovázení. A k tomu nepotřebujeme ani tolik přemýšlet, ale spíše rozjímat nebo ještě spíše kontemplovat.

I tyto čtyři postoje učinily Pannu Marii tím, čím je, tedy krásnou matkou, Mater formosa. Dnes a zvláštně dnes, kdy slavíme tak velké výročí tohoto poutního místa, chtějme být jako ona také krásní. Myslím, že už víme, jak na to. Jen prosme o sílu nastoupit na tuto cestu a vytrvat na ní. A to nepůjde bez Ježíše. Toho jako Maria vždy nesme v srdci a na rukou. On je Moudrostí a samou a Slovem, takže na něj můžeme vztáhnout slova židovské modlitby Šema Israel a parafrázovat: „Ať zůstane v tvém srdci. Mluv o něm, když budeš přebývat doma, když budeš na cestách, když budeš ležet i stát, přivaž jej na svou ruku jako znamení a jako ozdobu mezi své oči, ať je i na veřejích tvého domu a ve tvých branách.“ (srov. Dt 6,6-9). Amen.

† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický

Maria krásná svou věrností Božímu obrazu